EN
Než se vzdělávací instituce stane slavnou, trvá to většinou desítky či spíše stovky let. Umělecké škole Bauhaus na to stačilo 13 let. Tak krátce byla tato ikona v provozu. Přesto se její jméno stalo synonymem pro moderní design, a to nejen zahradního nábytku.
Jak se to stalo? V jádru byl sen o lepší budoucnosti, na který by ale jeden snílek nestačil.
Jistě existuje mnoho způsobů, jak překotný příběh německého Bauhausu vyprávět. My jsme zvolili pojednání o třech dějstvích a se třemi hlavními hrdiny. Škola totiž za svou existenci vystřídala tři ředitele a každý principál přispěl svým dílem ke zrodu legendy.
Walter Gropius – otec zakladatel
Narozen do rodiny úspěšných stavitelů, volba kariéry u Waltera nebyla překvapivá. Překvapující bylo jeho sociální cítění. Na počátku dvacátého století sice nebyl jediný, kdo chtěl zpřístupnit architekturu masám. Byl však nejúspěšnější v hledání praktického řešení. Po vzoru ostatních odvětví i stavitelství bylo třeba industrializovat. Průmyslově vyráběné moderní budovy se stanou ekonomicky dostupné i pro vznikající střední třídu.
Gropius si uvědomoval úskalí tohoto přístupu. To, co se dobře vyrábí, většinou nebývá to, co hezky vypadá a dobře se používá. Hrozilo, že se budou stavět ohyzdná a nepraktická monstra jen proto, že jsou levná a jednoduchá. Jako kdyby se vyráběly jen černé ponožky v jedné velikosti pro všechny. Jednoduché na výrobu, avšak politováníhodné pro nohu i oko.
Právě v odpovědi na tuto otázku spatřil zasněný Walter smysl svého života. Architektura nemá vyšší cíl, nežli skloubení výrobních postupů a uměleckého dojmu. Stavba se musí dobře budovat, používat i být hezká. Pouze skloubení těchto aspektů lze považovat za úspěšnou aplikaci architektury.
Již před první světovou válkou sklízel Gropius mezinárodní úspěchy. Vojna se mu však nevyhnula. Celé čtyři roky odsloužil jako důstojník německé armády, byl vážně raněn a získal několik vyznamenání. I přes jeho očividnou snahu však Německo utrpělo decimující porážku.
„Vícebarevná.“
Mladý Walter odpověděl na otázku, jaká je jeho oblíbená barva.
Válečná prohra však paradoxně přispěla k úspěchu jeho myšlenek. Poničenou zemi bylo třeba znovu obnovit a s pádem monarchie hledala mladá německá republika inspiraci v moderních myšlenkách. Walter a jeho filozofie byli na svou chvíli připraveni.
Nyní již uznávaný mistr si však též uvědomil, že sám své myšlenky nikdy nerozšíří natolik, aby změnily svět. K tomu potřebuje zástup následovníků, kteří budou stavět po celém Německu či dokonce po celé Evropě. A kde jinde své apoštoly vychovat než ve škole? Proto se v roce 1919 stal ředitelem „Velkovévodské saské školy umění a řemesel“.
Název výmarské instituce ihned přeměnil na méně feudální „Státní Bauhaus“ a souběžně publikoval svůj ikonický manifest. Cílem bylo dostat krásu a kvalitu do každého domova. To lze docílit pouze tím, že umění spojí své síly s řemeslem. Cenil se experiment a novátorství. Zavrhovaly se staré pořádky a konvence.
Tento program přivábil modernistické ikony z celé Evropy. Mezi vyučujícími tak byli například Wassily Kandinsky či Paul Klee. Ještě více lidem však byl Bauhaus trnem v oku. Konzervativní výmarská smetánka brzy školu vypudila a nezbylo než se přemístit do liberálnější Desavy.
Ani zde neměl Bauhaus a Gropius na růžích ustláno. Nestabilní meziválečné Německo postupně opouštělo nadšení z nových myšlenek a nahrazoval jej národní šovinismus. Druhou manželkou Gropia navíc byla židovka, což se postupně stalo politicky neúnosným.
Po deseti letech v čele Bauhausu Walter Gropius své intelektuální dítě opustil a odešel do ústraní. Zanedlouho Německo opustil úplně. Nakonec se stal profesorem architektury na Harvardu, navrhoval mrakodrapy i celá města a na všech kontinentech přednášel o myšlenkách Bauhausu.
Hannes Meyer – prudce na levobok
Meyer nebyl Gropiovým favoritem na nástupnictví. Překotné události a napjatá doba přivedly ke kormidlu Bauhausu člověka, který věřil pouze v polovinu původního ideálu. Možná pod vlivem tradiční švýcarské spořivosti byl rodák z Bazileje vyznavačem ekonomiky a funkce. Stavby mají plnit co nejlépe své funkce a být co nejlevnější. Estetika nebyla pro Hannese Meyera důležitá.
Umění v jeho architektuře nemělo místo, neboť se jednalo o buržoazní výstřelek. Sociálně spravedlivá architektura měla plnit potřeby co nejvíce lidí, a nikoliv usilovat o zalíbení kapitalistických elit. Je historickou pikantností, že právě pod vedením socialistického funkcionalisty Bauhaus poprvé a naposledy generoval zisk.
„Černá v účetních knihách.“
Spekulativní odpověď Hannese Meyera na otázku, jaká je jeho oblíbená barva.
Důraz na ekonomickou stránku staveb učinil z Bauhausu ještě více pragmatickou doktrínu. Kupříkladu dodnes je široce využívaný manuál pro maximální využití prostoru. Zajímá Vás, jak široká má být správně chodba či vysoké křeslo? Odpověď najdete zde.
Radikalizující se němečtí politici však dlouho však dlouho levičáka Meyera trpět nehodlali. Po necelých dvou letech byl odvolán a odjel pracovat do Sovětského svazu.
Položil zde základy socialistického funkcionalismu, jehož rysy jsou na první pohled patrné ve všech městech od Chebu až po Vladivostok. Industriálně vyráběné a estetikou okázale nezatížené stavby byly Meyerovým snem, ve kterém sám ale nikdy nežil. Ještě před druhou světovou válkou se odstěhoval do Ženevy a později do Mexika.
Ludwig Mies van der Rohe – konec je jen počátek
Cílovou rovinku své fyzické existence nemohl Bauhaus proběhnout pod patronátem větší ikony architektonického nebe. Mies svou tvorbou dokonale vystihl atmosféru po první světové válce. Staré, uměle dekorované pořádky přivedly svět ke zmaru. Bylo třeba nalézt novou cestu.
„Tu novou. Starou zahoďte – selhala.“
Spekulativní odpověď Ludwiga Miese na dotaz, jakou barvu preferuje.
Mies věřil, že průnik toho, čeho je třeba a co je možné, vždy poskytuje dostatek prostoru pro nalezení krásy. Ornamenty a dekorace byly zbytečné, protože nejvyšší krása tkví v jednoduchosti.
Ředitelování Bauhausu však jednoduché rozhodně nebylo. Školu nakonec financoval z vlastní kapsy, kterou plnil zakázkami pro bohatou klientelu. Mezi ty patřila i brněnská rodina Tugenhatů, pro něž postavil jedno ze svých vrcholných děl. Po nástupu národních socialistů k moci však už ani Mies nedokázal odvrátit nezvratné. Nacisté hleděli zpět do historie, aby našli symboly německé nadřazenosti. Mies a Bauhaus hleděli do budoucnosti.
Byť se Bauhaus nakonec usídlil v opuštěné Berlínské továrně, ani zde mu nebylo umožněno pokračovat. V roce 1933 je škola rozpuštěna. Gropius byl tou dobou již v Londýně, Meyer v Moskvě a Mies na dně. Pár let ještě věřil, že se pro Německo vše v dobré obrátí.
V roce 1937 nakonec nasedá do letadla a odlétá za oceán, aby našel novou cestu i pro sebe. Usadil se v Chicagu a změnil tvář nejednoho amerického města. Jeho doménou se stal mrakodrap a Amerika po dalších 30 let neznala význačnějšího architekta.
Splněný sen
Gropius, Meyer i Mies byli poháněn vidinou lepší budoucnosti a věděli, že sami ji nevybudují. Bylo třeba vyškolit pomyslnou armádu následovníků. Avšak klíčovou přísadu úspěchu jistě ani jeden na počátku neznal. Armádu bylo třeba rozpustit a nechat ji rozprchnout do všech koutů světa, aby šířila nakažlivé ideály o moderní době. Neorganizovaná diaspora přetavila myšlenky v realitu. Sny ve skutečnost.
Komentáře (0)
Komentáře mohou přidavat pouze členové klubu
Přihlásit se Stát se členem