Únor '22

Názorů na to, kde vzniká umělecká hodnota, je možná ještě více než samotných uměleckých děl. A některé z nich dokonce tvrdí, že v momentě, kdy je umění popsáno, přestává být tím správným uměním. I pod takovou tíhou okamžiku si však dovolím postulovat, že umělec musí publiku předložit, po čem touží, aniž by to vědělo. Může to být nepředstavitelná krása od Michelangela či přehlížený kousek všední reality, jemuž dodá záře reflektorů nečekaný rozměr. Přesně, jak se to dařilo popartistům.

Tato teze se nám líbí i proto, že připodobňuje umění ke členství v Klubu Pánů z Ponožkovic. Společnost dostává od umělecké obce pravidelné dodávky s tím, že by měly být neokoukané, avšak stále zajímavé. Tato analogie ale skýtá i jedno zásadní varování. Neustálá snaha dostat se za hranu očekávaného může vést i k méně příjemným překvapením. Třeba takový Piero Manzoni měl podobně jako Andy Warhol rád plechovky. Avšak namísto toho, aby je hezky namaloval, rozhodl se je naplnit. A to svými exkrementy. Dodnes se neví, zda tak skutečně učinil, či to pouze tvrdil. Jedna plechovka z edice devadesáti kousků se prodává za statisíce dolarů, a tak se moc neotevírají. Ostatně, co kdyby se zjistilo, že v nich nic není?

Avšak nemějte obavy. My Vám chceme chystat pouze překvapení příjemná. Budeme se proto inspirovat u tvůrců méně avantgardních, jako třeba u mistrů pop artu. Jen nás trošku mrzí, že plechovka dostala přednost před ponožkou. Myslíme tím u Warhola.