Březen '24

Píše se rok 1856 a průmyslová revoluce uhání plnou parou vpřed. Palivem je uhlí. Jeho nesčetné využití má však i stinné stránky. Například uhelný dehet: mazlavá, toxická, a především nudně černá kapalina.

Pro rodící se vědu o hmotě neboli chemii představovalo zpracování odpadního dehtu jednou z prvních velkých zkoušek. O velikonočních prázdninách se ji snažil zdolat i William Henry Perkin, teprve osmnáctiletý student z Londýna, jenž tou dobou neměl žádnou přítelkyni.

Usiloval o syntézu chininu, zázračného, leč vzácného léku na malárii. Jeden pokus za druhým produkoval bezcenné a beznadějně černé sraženiny. Přesto mladík strojově zkoušel další a další kombinace. Vytrval, dokud doslova nezměnil svět k nepoznání.

Při rutinním mytí zkumavky po dalším neúspěchu si všiml, že se mu jasně zbarvila utěrka. Ba co více, pronikavé zbarvení nešlo z hadříku vyprat. Paradoxně dokonalá trefa do černého.

Do tohoto momentu byla touha lidského oka po krásných barvách těžko ukojitelná. Barviva se získávala krkolomně z hlemýžďů, brouků nebo třeba z kravské moči. Výsledek byl nedostupný, netrvalý a často nevoňavý.

Během následujících dvou desetiletí se svět přebarvil z mdlých odstínů hnědé a šedé do barev tak jasných, že i příroda sama může občas závidět. Nastala-li někdy epocha, jež by se dala přirovnat k jarnímu bujení pestrosti, bezesporu ji odstartovala Perkinova ušmudlaná utěrka.