Červenec '23

Když si v roce 1894 mladý berlínský profesor Max Planck chtěl ulehčit práci a dobře popsané světelné vlnění si pro rychlé výpočty rozdělil na menší celky, náhodou tím vyřešil dlouho obcházenou záhadu zahřívajícího se černého tělesa. A nenávratně narušil po dvě století panující rovnováhu klasické fyziky. To je mimochodem připomínka, že hrátky s dokonale černými tělesy mají nedozírné následky, a to nejen v ponožkách.

Přes nevíru akademické smetánky vše najednou nasvědčovalo tomu, že světlo – a tedy i barvy – není pouze klidnou vlnkou, nýbrž proudem malých, nedělitelných a neuchopitelných částic neboli kvant, též přezdívaných „fotony“. Tak se zrodila kvantová fyzika. Teorie natolik bizarní, že i Max Planck věděl, že její přijetí chvilku zabere: „Nová vědecká pravda nezvítězí tím, že by přesvědčila své odpůrce a přiměla je prozřít, ale spíše tím, že její odpůrci nakonec vymřou.“

Možná však tehdy tvrdošíjným kapacitám chyběla nějaká ta pomůcka pro lepší představu. Kupříkladu když se Vy zahledíte na jedno z pletených zařízení, jež jsme přibalili k tomuto psaní, spatříte černé vlnky rozdrobené na malinké tečky. No a něco podobného se snažil říct i samotný Planck. Jen si je třeba tečky představit o takových patnáct řádů drobnější.

Až díky těmto aparaturám hravě pojmete kvantovou fyziku, nevyhazujte je. Naopak je zcela v pořádku pleteninu použít i jako ponožky, říkejme jim třeba „planckovky“. Koneckonců když světlo může existovat duálně jako vlnění i proud částic, proč by úplet nemohl být studijním nástrojem a zároveň ponožkou.