Březen '23

Životní nit nejslavnější tkadleny 20. století jako by připomínala průběh nitě tkaninou: samé nahoru a dolů. Anni rozená Fleischmann jistě měla umělecké nadání, nikoliv však zázračné. I přes nedůvěru okolí se mladá Annelise nevzdala a dostala se na věhlasnou školu Bauhaus. Zde si proti své vůli musela zvolit nepopulární specializaci na výrobu textilu. Její srdce si však dalo říct a tkaní si zamilovala. A to i přesto, že ponožky se netkají, ale pletou.

Anni postupně začala získávat ohlas nejen ve svém oboru, nýbrž i pro svůj obor. Osud však přichystal další zvrat. Přestože se její rodina již několik generací hlásila k protestantskému vyznání, židovské kořeny se s nástupem nacismu neodpouštěly. Následovala emigrace do Ameriky. Tam se však po druhé světové válce přesunulo rodiště hlavních světových trendů ve výrobě i v umění. Anni tyto dva světy propojit jako nikdo jiný.

Její recept byl prostý: zjednodušovat umění na základní principy tak dlouho, než je dokáže pojmout cílové řemeslo. Například impresionistické lekníny od Moneta se na tkalcovském stroji vyvzorují složitě. Naproti tomu základní tvary jako kruhy a čtyřúhelníky v několika primárních barvách jsou výrobní laskonkou.

Tento přístup měl tři v podstatě stejně důležité konsekvence. Zaprvé se Anni stala průmyslovou i uměleckou ikonou. Zadruhé dochází ke zkrášlování prostředí pro lidský život díky průniku umění do podoby každodenních předmětů. Zatřetí Nejvyšší ponožková rada měla v březnu díky radě Pabla Picassa a dílu Anni Albers o něco lehčí práci.