Červen '20

Vysoké atmosférické teploty a záliv slunečního záření často dopadajícího na tmavé boty jsou vulkanickou kombinací. Teplota nášlapníků stoupá a ostatní části těla na tom nebývají o moc lépe. Každý úd sám za sebe! Nezbývá než nasadit krůpějky vody, též známé jako pot, které při odpařování snižují teplotu styčného povrchu.

Chladící systém vyvíjený po miliony let však nebere v potaz antropologicky žhavou novinku v podobě obuvi. Ta omezuje proudění vzduchu a brání účinnému odpařování. Tvoří se mikroklima teplé a vlhké – až tropické. Nebohý nášlapník nechápe, proč se voda neodpařuje. „Asi jsme v deštném pralese, vzduch má vysokou vlhkost a odpařování je pomalé“, pomyslí si. „Více potu!“, volí v dobré víře nesprávné řešení a roztáčí začarovaný kruh.

Spasitelem může být jedině ponožka. Miniaturní skulinky ve vláknech vodu nasají a drží v bezpečné vzdálenosti od panikařícího nášlapníku. Jak ale odčerpat vlhkost mimo uzavřený ventilační okruh, když voda přirozeně klesá k zemi a jediná cesta ven vede nahoru? Pletená hrdinka tasí nečekané eso: kapilární efekt. Jsou-li příčky pomyslného žebříku nastaveny správně, mohou se spiknuté vodíky s kyslíky dostat po troškách až nad okraj boty, kde splynou s prvním závanem suššího vzduchu.

Navíc červnový ponožkový exemplář tvoří mimořádně prodyšná vlákna pocházející z bambusu. Tedy rostliny, která nejen že roste jako z vody a pochází z vlhkých tropických oblastí, nýbrž je i hojně využívána na žebříky či dokonce na výšková lešení.